Ženy musí umět vařit

18. května 2017 v 21:26 |  Deník a postřehy ze života
"Žena by měla svému muži vařit."
"No, víš, jak já sportuju, tak předpokládám, že když přijdu z tréninku a z posilovny hotovej domů, že tam budu mít přítelkyni, která mi uvaří."
"Jsem chlap, to si mám vařit sám?"
"A jako, kdo bude vařit našim dětem?"
"Viděl jsi, koho si přivedl? Tak ta mu určitě vařit nebude."
"Tak já tě vařit naučím, abys mi pak mohla vařit ty."
"No počkej, ale každá správná slečna by vařit měla umět."
"Neboj, ještě se vařit naučíš."
"Tak, já mám pěknou kuchyň. Novou. Moderně vybavenou. Klidně se můžeš někdy stavit a aspoň zkusit něco uvařit."
"Ty si žádnýho chlapa nenajdeš, když nechceš vařit."

Dvacáté první století. To je to, ve kterém má žena ještě pořád stát u plotny a starat se o chlapa. Být tu pro něj, ať si usmyslí cokoliv. Žena nemá vařit, má vařit chlapovi. A když mu nevaří, stěhují se zpátky k maminkám.
Skoro se divím, že můžu studovat vysokou školu. Ale tak, to je stejně jen takový koníček navíc. Ona i práce pro ženy. Prostě zabití času. Sice jdou do ní dřív, odchází z ní později, vydělávají více peněz, ale pořád i takové musí letět domů, aby měl chlapák co nejdříve teplý oběd na stole.


(Výše byl zaznamenán názor každého muže, kterého jsem "potkala" mezi prosincem a květnem.)
 

Začít řešit problémy

3. prosince 2016 v 20:45 |  Deník a postřehy ze života
Jednou musel přijít ten zlom, kdy jsem si uvědomila, že moje osobní podivnosti nejsou už dávno jen podivnostmi, ale že jsou to už vážné problémy. Dlouho to se mnou bylo jako na houpačce. Lepší a horší období. Nakonec ty horší období ale stály za to. Teď už vím, že ani ty dobré období ve skutečnosti nebyly dobré.

Nevím, co mě trklo jako první. Tohle jaro bylo ale zlé. Nashromáždily se mi všechny problémy, co jsem měla do té doby vždy jen chvíli. Přišly najednou.

Spoustu času jsem prospala, nedokázala jsem se udržet na nohou delší dobu, než dvě hodiny. Přitom stál ten spánek za nic. Nic se mi nechtělo dělat. Jako už dříve, ani si hledat blbé seriály. Nezvedala jsem telefony, neodepisovala na maily. Včetně těch pracovních. Bála jsem se silnic a kolejí. Když jsem se už odhodlala něco učit do školy, šlo to špatně. Co jsem se naučila, jsem ale stejně stresem zapomněla. Dojít do školy se pro mě stal skoro neřešitelný problém. Omdlévala jsem na chodbách, brečela, zvracela. S kamarády jsem se postupně pro jistotu opět přestala vídat.

Snažila jsem se sama sebe zachránit tím, že vyběhnu z rutiny a našla si další brigádu, mimo svůj obor. Začala jsem tak řešit jiné problémy s lidmi, které jsem léta neviděla. Bylo to trochu jako vstát z mrtvých, ale asi ne dostatečně. U jedné zkoušky ve škole jsem pak dostala od učitele konkrétní doporučení na psychologa. Ono se ale doporučuje psycholog někomu, kdo si k němu nedokáže zavolat. Shodou okolností jsem šla pár dní po té řešit opět moji únavu. Pro podezření na depresi mi byla doporučena psychiatrie.

Lékařka mi přesně řekla adresu. Došla jsem domů, sedla si k pc a hledala telefon. Třeba budu mít někdy lepší chvíli a zavolám si tam. Jenže telefon jsem nenašla. Tak jsem se sebrala, a protože to bylo jen dvacet minut pěšky, došla jsem tam. Malá vilka, v příjemném prostředí. Jenže aby se člověk dostal dovnitř a podíval se třeba na ordinační hodiny, nebo číslo, musí se zazvonit. Sebrala jsem všechno odhodlání světa a už jsem stála v čekárně, kam se za chvíli otevřely dveře z ordinace. Hned ten den jsem začala brát léky. Sice se nepotvrdilo prvotní podezření, ale i skutečná diagnóza na léky stačila.

Hlavní od té doby je docílit pomocí nich toho, abych zvládla dokončit školu.

Myslím, že jít tam bylo jedno z nejlepších mých rozhodnutí. Sice mi léky pomohou krátkodobě a pak vše musím vyřešit ještě u psychologa, ale pomocí nich se vracím do normálního života. Těžko říct, kdy jsem měla naposledy koníčky. V létě jsem teda úspěšně zahrádkařila a dokonce jsem byla několikrát na kolečkových bruslích. Spánek se mi zlepšil. Nemusím být taky celé dny jen zavřená v pokoji. Když někdo přijde domů, začnu se s ním bavit. A taky s lidmi na autobusových a tramvajových zastávkách.
Co se týče brigády, začala jsem se tam cítit jako ryba ve vodě a chci se této oblasti věnovat více. Někdy si skoro přijdu, že jsem normální průměrný člověk. S kamarády a koníčky.

Nevím, jaká bude moje budoucnost. Školu zvládám i tak dost těžce. Snažím se hlavně o to, abych tam příště nezkolabovala. Na rozdíl ale od předchozího roku si věřím. Mám kolem sebe lidi, co mě podporují, lidi, které mám ráda. Taky tu mám lidi, které mají aspoň z části podobné problémy, i s nimi se navzájem podporujeme. My všichni to zvládneme, teď už to vím.

Komplikovanost hledání partnera

4. července 2016 v 10:59 |  Deník a postřehy ze života
Podobný článek už jsem sem kdysi psala. Myšlenky a pocity se ale vrací, aktualizují, a já je stále potřebuji formulovat.

Včera jsem na jedné rodinné události tancovala s nějakým vzdáleným příbuzným. Přirozeně mi to nešlo. Tancování nesnáším. Netuším, proč bych to měla dělat. Taneční jsem protrpěla. Moje kamarádka si tenkrát prosadila lekce v jiném městě, kde jsme nikoho neznaly. Nejsem sebevědomá, nosím brýle, jsem menší. Žádná hvězda. A tak se o mně tanečníci taky nepoprali. Většinou jsem končila s jedním, který se mi nelíbil. Jeho táta mě ve volných chvílích jen a pouze poučoval. K tanci jsem tak lásku nenalezla ani tam.

Na rodinných událostech se ale občas tancuje a někteří jsou neodbytní, tak jsem jít musela. Bylo mi řečeno, že tancovat bych se měla naučit ... vždyť už mi je kolik? ... 23 ... to už budu brzy potřebovat, vždyť se budu vdávat.

Pak jsou tu zase všechny ty smíšené pocity ohledně chlapů, vztahů, lásky. Bylo mi už mnohokrát řečeno, že jednou poznám lásku. Do někoho se zamiluju a všechny moje obavy ohledně vztahu budou pryč. Tak se ptám, kdy?

Pořád je to stejné. Naprosto stejné pokusy s muži. Časem to člověka přestane bavit. Obzvlášť, když pokusy přesáhnou dvacítku a neustále se to zhoršuje. Pořád dokola lidé, se kterými nemám nic společného.

Teď jsem říkala kamarádce, že vlastně nikoho nechci. Prý to jen říkám, protože nikoho nemám. Jenže, proč bych v budoucnu někoho chtěla mít?

Všechny ty pokusy jsou stejně proto, že se snažím přiblížit tomu, co je normální. To je mít partnera, třeba jednou rodinu. Lidi si nepřipouští, že k tomu někdo nesměřuje, že k tomu třeba nemá předpoklady.

U mě vztah jako takový selhává ve více bodech.

První je samozřejmě výběr partnera. Bylo mi řečeno, že nemohu hledat toho samého člověka, jako jsem já. Možná mám vysoké nároky, ale mít tři body, přes které se nepřenesete, přece není tragédie. Pořád dávám přednost tomu být sama, než se v těchto bodech trápit.

Taky jde o to, že mám na vztah jiné nároky. Většinou si mě po prvním rande každý přivlastní. Už i bez toho bych se vztahem měla obavy o svůj prostor, o svůj čas.

V této době to moji blízcí chápou. Shodnou se na tom, že se školou a dvěma brigádami čas nemám. Jenže já nevím, jak jsem schopná čas obětovat i jinak. Nechci trávit celé dny s jedním člověkem. Nechci mít ani povinnost se s někým často vídat, někomu často psát. Chci mít možnost prospat sobotu a nikomu to nevysvětlovat. Čas od času si řeknu, že to zkusím, s někým vztah začít, že to půjde. Pak mě ale nějakou dobu trápí esemesky na dobrou noc, na které se mi nechce odepisovat. Už i tohle je pro mě závazek a povinnost, kterou nechci mít.

Zkuste si tohle vysvětlit rodině, když se vás na oslavách ptají, proč nikoho nemáte. Vysvětlit babičce, která se vás při každém opuštění baráku ptá, zda jdete na rande, a je schopná vás několikrát týdně vyslýchat. Zkuste to vysvětlit kamarádům, když se většina vdala, jiní jsou zasnoubení, někteří mají děti, a kdo ne, má aspoň dlouhodobý vztah.

Kdybych našla partnera, který by pochopil už tohle, selhává moje schopnost mít vztah na dalších věcech. Třeba to, že netoužím po dotecích od lidí. Ať jsou známí, nebo neznámí, prostě po nich netoužím. Nechci nikoho objímat, být objímaná. Netoužím nikoho chytit za ruku, ani mi není příjemná představa, že se k někomu přitulím.

Nakonec bych se měla ptát, zda tu nějaký důvod, proč partnera a vztah hledat. Ve vztahu s někým bych byla očividně nešťastná.


Takže ne, nepotřebuju se učit tancovat.
 


Velikonoce bez vajec


Už několikátým rokem odmítám ne jen na velikonoce nákup a konzumaci vajec. Mám k tomu hned několik důvodů:

Naprostá většina vajec pochází od slepic z klecových chovů, kde jsou slepice drženy v malých klecích. V těch jsou opomenuty potřeby těchto živých tvorů. Slepice jsou prostě zavřené a trpí, místo toho, aby hrabaly, popelily se, roztáhly křídla.

Různé zdroje uvádějí různá čísla, každopádně se z vylíhnutých vajec líhne cca 40 - 50 % kohoutků. Ti ale vejce nesnášejí, a proto jsou brzy po narození usmrceni. Někdy zplynováni, někdy rozemleti, někdy hozeni do pytlů a udušeni.

Ani slepice si nakonec neužijí nějak dlouhý život. Jak stárnou, snášejí vajec méně. Po maximálně dvou letech tak bývají odvezeny na jatka.

Existují samozřejmě i halové chovy. To nemění nic na tom, jak je zacházeno s kohoutky. Kromě toho tam na veliké ploše bývá ohromné množství slepic. Slepice tak nemají dostatek prostoru a nemohou mezi sebou vytvářet sociální vazby. (Slepice mezi sebou mají v přirozeném prostředí hierarchii.)

Slepicím často bývají uštipovány zobáky, aby se nezranily.

Máte vejce od známého, nebo vám na zahradě běhají slepičky?

Pak pořád platí to o kohoutcích. Na každou z těch slepic, co jste koupili, připadl jeden, který musel být zabit.

Slepice, tak jak je známe, byly k nadměrnému snášení vajec vyšlechtěny, takže to není jejich přirozenost. Nevyšlechtěné se dožívají až třiceti let a snáší maximálně 15 vajec za rok. Slepice v důsledku nadměrného snášení trpí na nemoci rozmnožovací soustavy a umírají dříve, než by měly. Také přicházejí o řadu pro ně důležitých vitamínů, které "dávají" do vajec, a na jejich nedostatek mohou později trpět. Nejvýraznější je to u vápníku.

Pokud tedy už slepice máme doma, nebo jsme je někde zachránili, je pro ně nejlepší, když jim buď vejce necháme, aby si je sami snědly, případně jim je do stravy přidáme.

Když se rozhodnete toto nepodporovat, nemusíte přijít o krásné velikonoce. Můžete mít i výzdobu z vajec - buď z umělé hmoty, nebo sádry (ty vejce, co se dávají slepicím do hnízd, můžete si ale vyrobit i svoje).

Koledníkům můžete napéct domácí sušenky. Vzhledem k blížícímu se jaru třeba ve tvaru zvířat, ale klidně i ve tvaru vajec, která můžete nazdobit.

Zpátky na začátku

10. března 2016 v 16:07 |  Deník a postřehy ze života
Chodíte na školu daleko od domova a jednoho krásného dne zjistíte, že jste tu už dlouho. Pozná se to podle toho, že kolem začnou ubývat lidi. Začnou si balit svoje věci, zatímco vy pořád sedíte na jednom místě a snažíte se ignorovat fakt, že byste si pomalu měli taky balit. Tak se vám kamarádi rozutečou na všechny světový strany. Do měst, ze kterých přišli, do měst, kde jsme nikdy nebyli, a víte, že do nich nikdy ani nepojedete. Stejně jako oni nepojedou do toho města, ze kterého pocházíte vy, do toho města, kam se zase brzy vrátíte. No a takhle, naprosto jednoduše z vašeho života zmizí lidi, které jste pět let skoro denně vídali. Lidi, bez kterých jste si ještě nedávno nedokázali představit život. No a vy budete sedět pořád na jednom místě. A až kolem nebude vůbec nikdo, prostě se sbalíte a odstěhujete taky k rodičům. Protože jste ještě docela děti. Nemáte dostudováno, vyděláváte tolik, že by vám to nedalo ani na jídlo. Od učení se nezávislosti jste zase tam, kde jste byli. Doma.

Další články


Kam dál