Pro některé lidi jsem droga

26. dubna 2014 v 7:39 | Micha K. |  Deník a postřehy ze života
Bohužel ne žádným způsobem, který by mě těšil.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si dokázala přiznat, že existuje spousta lidí, o kterých by jiní jistě řekli, že jsou to moji přátelé (minimálně podle toho, kolik s nimi trávím času), ale oni nejsou. Spojuje je jedna zásadní věc - skoro nic o mně neví a já o nich vím téměř vše.

Jsou to zvláštní lidé, kterým jsem řekla někdy pár pěkných slov, a oni si přicházejí pro další. Obrací se na mě vždy ve špatných chvílích, protože vědí, že mám po ruce spoustu povzbuzujících vět a svět vidím v mnohem lepších barvách, než ho vidí oni. S mým životním postojem se není čemu divit. Snažím se hledat ve věcech, lidech, událostech, i ve všem špatném, ty dobré věci. Pro mě nic není černé. O tom všem umím velmi dobře povídat, nebo psát. Vlastně ještě nedávno bych klidně povzbuzováním jiných lidí strávila hodiny a hodiny. Že jsou to podivné vztahy a podivní lidé mi došlo ve chvíli, kdy jsem zjistila, že si někteří to, co jim napíšu, tisknou, nebo opisují. Na jednu stranu je na tom vidět, že opravdu moje věty na někoho působí, na druhou stranu ale také to, že tito lidé mají vztah jen k těm větám.

Časem jsem přišla na pár zásadních věcí. I když mě nemrzí, že to nejsou moji přátelé, protože dokážu pochopit, že každý potřebuje slyšet někdy pár uklidňujících slov i od někoho jiného, začíná mi to být proti srsti. Celé dny se hrabat ve zpackaných životech cizích lidí. Oni si toho totiž neváží. Mají mě za někoho, na koho můžou hodit svoje neštěstí. Něco jako mi třísknout jednu velkou facku špatné energie. Když se mi podaří je jeden večer přesvědčit, že bude dobře, stane se jim další den něco horšího, z čeho je tahám. Jsou to zatracení pesimisté, kteří mě stahují sebou dolů, i když o tom možná ani nevědí.

Vím, že je důležité pomáhat jiným. Jen bych chtěla najít ty hranice, nebo aby je našli oni. Byla jsem na tom hodně podobně, co se týče pesimismu. Několik roků. Tenkrát jsem o tom nikomu nepsala. Dostala jsem se sama k návodu na to, jak chápat svět a jsem za to moc vděčná. Uznávám, že s radou někoho jiného to mohlo jít rychleji, ale zjistila jsem tak, že v tomhle ohledu záleží jen na mně, a že pokud já nebudu chtít, jiní mě a můj život nezmění tím, co mi budou říkat.

I když dokážu připustit, že můžu být na světě jen pro jeden moment, ve kterém dostanu z nejhoršího nějakého člověka, přesto bych byla ráda, kdyby se snažili žít lepší život i oni sami. Snažili se jít cestou, kterou jim ukážu. Nechci jim tu cestu ukazovat každý den. Jeden den ji totiž vidí, mají z ní radost, ale když se druhý den probudí, zapomenou na ni a jdou jiným, špatným směrem. Když jim ji večer znovu ukážu, je to zase jen zatracenou chvilku od toho, kdy zapomenou.







(Celé to je dobré k jedné věci. Zjistila jsem, že kdybych chtěla založit sektu, dám hnedka dokupy docela dost lidí, kteří budou viset na každém mém slovu a poběží tam, kam se jen podívám.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Máte rádi přírodu?

Ano
Ne

Komentáře

1 Magdaléna Magdaléna | Web | 26. dubna 2014 v 8:11 | Reagovat

Myslím, že ti lidé mají dost se sebou problém, kteří stejně ty nemůžeš vyřešit. Upřímně si myslím, že oni ho ani řešit nechtějí. Oni chtějí mluvit s tebou. Už jenom to jim dává chuť se těch pesimismů držet.
Asi jsem potkala pár lidí jako jsi ty, tudíž dokážu pochopit, co ty lidi k tobě táhne. A mohu říct jen jedno. Máš na sobě obrovskou zodpovědnost a svým způsobem můžeš být i nebezpečná :)

2 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 10:48 | Reagovat

Je to už delší doba, co mě samotné došlo něco podobného. Jen já jim nědělala průvodce životem, ale prachsprostý deníček, do nějž si mohli vylít svá srdce a vyčistit je tak od všech nepříjemností.Být zničená z toho, jak jsou zničeni ostatní bylo hloupé.
Zaujala mě zmínka o Tvé proměně životního postoje. Co se dělo muselo být velkolepé, protože z pesimisty optimistu jen tak neuděláš=) K tomu gratuluji.
"...kdy jsem zjistila, že si někteří to, co jim napíšu, tisknou, nebo opisují."-> Tohle zní opravdu děsivě...
Nevím....To těm lidem není hloupé, že o tobě nic nevědí a příval informací je jen jednostranný? :/

3 Radka Radka | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 11:04 | Reagovat

Tohle znám, prošla jsem si tím a děsilo mě, kolik lidí mi s klidem řeklo: "Ale ty jsi má kamarádka!" A to znamenalo, že já přece MUSÍM pomoci. To byla poslední kapka.
Nastoupila jsem cestu pomoci jinak: říkala jsem věci na rovinu s tím, že buď pochopí nebo ať hledají jinde. Někteří nepochopili a našli si vrbu jinde. Jiní pochopili a posunuli se dál - dnes dělají vrbu jiným a přiznávají, že to není vůbec jednoduché. Ale mají jednu výhodu - ví, jak se z toho dostat - být k druhým upřímní ;-)

4 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 19:37 | Reagovat

Zajímavý článek, který si jen tak někdo nedovolí napsat. Přiznat, že není životní prioritou tahat ostatní z jejich problémů, je těžké. Nejvíc asi sobě.
Chápu tě a držím ti palce.

5 Míša Míša | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 20:10 | Reagovat

[4]: A tak to zase ne, tahat ostatní z jejich problémů moje priorita je. Jen v jiném smyslu. Studuju na to školu. Ostatní lidé jsou pro mě důležití. Spíš není mojí prioritou se nechat zašlapat do země pesimisty. Díky

[3]: Tak s tím jsem se ještě nesetkala. Asi protože jsem je ještě neodmítla, zatím jim jen čím dál méně odepisuju, protože jít se s takovým člověkem hádat by vyšlo úplně na stejno :) Díky moc za komentář, asi budu muset začít říkat rázněji, jak to vidím.

[2]: Přesně tak, nežiješ svůj život, ale jejich, neustále. Brzy člověk zjistí, že se jimi trápí možná více, než oni sami.
Nevím, jestli velkolepé. Trvalo to dlouho a jsem na to docela hrdá. Takový můj malý úspěch. Díky za podporu.

[1]: Díky, myslím, že máš pravdu. Oni to nechtějí řešit. Pokud chci někomu pomoci, nemůže být jeho pokus o záchranu jen jednostranný, abych se pak dozvěděla, že jsem ta špatná já, protože nemám pravdu.

6 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 20:38 | Reagovat

[5]: tak nějak jsem to myslela. pomoci je fajn, ale nesmí tě to zruinovat :-)

7 Ainree Ainree | Web | 26. dubna 2014 v 23:11 | Reagovat

Někdy to mám podobně...

8 Sugr Sugr | Web | 27. dubna 2014 v 8:31 | Reagovat

Když jsem si přečetla tvůj článek a nečetla komentáře, chtěla jsem napsat, že by jsi měla studovat psychologii a pomáhat lidem, kteří tě potřebují - a ono to tak je! ;-) Psycholog lidem naslouchá, nesmí prý to ale s pacieny prožívat, protože tak silný, aby poslouchat ty boly a prožívat je, nikdo není.
Jedna známá mi vyprávěla, že byla s manželem u psycholožky a ta si po celou dobu jejich sezení neustále telefonovala mobilem se svou dcerou, že do knedlíků musí dát mouku polohrubou, pak zase, že musí dát máslo místo sádla a když jí po třetí radila, že voda musí být vlažná - pacienti začali mít pocit, že se stali součástí rodiny paní Dr. O_O Už tam prý nešli.
Ale zase měla kámoška radu, co dát do jakých knedlíků! :-D  :-D
Moc hezky jsi to napsala, tvůj článek se mi líbí. ;-)

9 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 11:45 | Reagovat

No jo, tady se hodí staré dobré přísloví: Když dáte člověku rybu, nakrmíte ho pro tento den. Když ho naučíte ryby chytat, nasytíte ho na celý život.

10 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. dubna 2014 v 13:25 | Reagovat

Já jsem třinácté převtělení kocůra, seslané na zem, aby lidem působilo radost.
Takže tě chápu.

[8]:
Život je přeci o knedlíkách, ne?
Já mám rád kynuté, jahodové.

11 Sugr Sugr | 27. dubna 2014 v 14:33 | Reagovat

[10]: Tak si tak říkám, zda-li ty nejsi manžel té psycholožky u které byli mí přátelé? :-D  :-D

12 Míša Míša | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 21:42 | Reagovat

[6]: tak tak, díky.

[7]: Hodně síly

[8]: Děkuju moc za pochvalu. Upřímně, psychogoii nestuduji, i když jsem chtěla. Bála jsem se těch příběhů, ale stejně jsem si nakonec vybrala obor, kde jsou ty samé a kde si naproti mně sedne ztrápený člověk a já mu musím pomoci. Ještě donedávna jsem netušila, že se budu muset učit speciálně jednat s lidmi, a že to bude hodně energie.
Volat by si neměla dovolit. Třeba mi se učíme, že nám nesmí ani zazvonit telefon. Bych odešla po druhém hovoru, kdyby se mi nějak přijatelně neomluvila.

[9]: Přesně :))

[10]: Česká kuchyně by se měla modernizovat a knedlíků se vzdát.

13 mengano mengano | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 8:39 | Reagovat

Převtělit se ve vrbu je poměrně psychicky náročné :-)

Někteří lidé se holt cití dobře, když mohou své problémy hodit na někoho jiného a - starej se. Ale člověk by se měl především se svými problémy zkusit poprat sám. Ano, jsou situace, kdy je odborník nutný, ale netřeba běhat s každým prdnutím :-)

14 Míša Míša | E-mail | Web | 2. května 2014 v 13:42 | Reagovat

[13]: Máš naprostou pravdu. Škoda, že mi to všechno došlo tak pozdě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama