Proč sakra vyhledáváme lidi, které jsme ani neznali?

13. června 2014 v 12:48 | Micha K. |  Deník a postřehy ze života
Jednoho dne ve čtvrťáku na střední za mnou přišla vykulená spolusedící. Éra facebooku už byla chvíli rozjetá a ji teď překvapil jeden člověk, který si ji přidal do přátel. Nějakých osm let před tím byla na pobytu v Anglii od školy. Byly tam tři a bydlely pět dní v nějaké rodině. S nimi tam pár dní byli ještě asi tři kluci z Francie. Právě jeden Francouz si ji teď přidal do přátel na facebooku. Nikdo nechápeme, jak si ji mohl pamatovat. Nějakou holku, kterou viděl pár dní a ještě v nějakých jejích možná jedenácti letech. Prohodili spolu pár vět ve stylu jestli je to opravdu ona a debata více méně skončila. Dlouho jsem nad tím dumala. Proč jí vlastně napsal?

Někdy během tohoto semestru jsem přišla večer k pc. Měla jsem tam žádost o přátelství. Žádal mě o něj někdo, koho jsem neznala. Koukala jsem na profil. Pěknej chlap, trochu tmavší typ, profil psaný anglicky a fotky jen z míst v cizině. Žil v Anglii i se svojí přítelkyní. Chápala bych, že se arabové často snaží uhánět Evropské holky, ne jednou si mě takoví chtěli přidat do přátel, ale tady ta přítelkyně moc neseděla. Koukala jsem pořád na jméno a nemohla přijít na to, kdo to je. Znělo ale trochu česky. Došlo mi to, až když jsem ke jménu přidala háčky.

Do přátel si mě přidal kluk, kterého jsem viděla ve čtvrté nebo páté třídě. Byli jsme spolu na táboře. Moc se mi líbil. A líbil se i mojí nejlepší kamarádce. Z tábora jsme odjeli s tím, že jsme mu obě daly svoje adresy, a že si budeme psát. Ona je celý život trochu potvůrka, věnovala jsem jí nakonec i několik článků tady (naposledy tento), takže když mi přišel dopis, bylo v něm, že mu psala, že se mi líbí jiný kluk (a upřímně, to byl jeden z nejšerednějších kluků, co jsem poznala). Sice jsem mu odepsala, ale tam naše konverzace skončila. (Mimochodem, jeho dopis ještě mám.)

Teď jsem seděla u facebooku a jednoduše nechápala. Vyvodila jsem z toho, že našel mě proto, že já na rozdíl od kamarádky, mám příjmení, které mají v ČR jen dvě rodiny. Když ho zadáte na fb, tak mě nemůžete nenajít. Čekala jsem tedy, jestli se zeptá na ni. Nezeptal. Psali jsme si pár dní - řekli jsme si, kdo kde jak žije, studuje, pracuje a tím to skončilo.

Oba dva kluci mě něčím dostali. Proč máme snahu kontaktovat lidi z minulosti? Z hodně dávné minulosti? A ještě lidi, se kterými jsme vlastně skoro nic společného neměli? Je to nějaká zvědavost, nebo se jen lidí z minulosti neradi zbavujeme? Nepřesvědčujeme se třeba potají, jestli o nás ví ten daný člověk a neupevňujeme si tak zvláštním způsobem postavení na této planete? Vždyť pocit toho, že o nás vědí lidé, se kterými se neznáme, může být pro mnohé z nás tak skvělý.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 13. června 2014 v 13:20 | Reagovat

Tu snahu kontaktovat lidi z minulosti mam taky....

2 Houp Houp | Web | 13. června 2014 v 13:45 | Reagovat

Já se teda taky občas divím i když mě víc než kontakty z minulosti matou snaha přidávat si lidi ze současnosti, které neznáte. Třeba už několik lidí ze školy, které absolutně neznám si mě chtěli přidat do přátel a když to tedy někomu potvrdím, tak se stejně nic nezmění. Ve škole nezdraví a o žádný větší kontakt se stejně ani nepokusí. Maximálně jako ahoj, jak se máš, co děláš? o.o
Možná jsem prostě divná, ale to nechápu. Málokdy si já někoho přidávám sama a když, tak to musí být člověk kterého vážně znám a nebo mám touhu se s ním více poznat. :)

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 13. června 2014 v 14:02 | Reagovat

Jo, dokud jsem ještě na střední tuhle síť měla, taky se mi stávalo, že se najednou ozval buď někdo, kdo mě sice občas vídá, ale ani se nepozdravíme, a nebo někdo, koho jsem neviděla deset let a předtím jsem ho znala stejně jen chvíli. A já sama si myslím, že to je potřebou přesvědčit se, že jsme natolik významní nebo fajn, že si nás pamatují i lidi, na které si my sami pamatujeme sotva matně. Prostě že někomu stojíme za to, aby si nás pamatoval a poznával nás.
Ale když už tu síť nepoužívám, nemám sama takovou potřebu a pochybuju, že o mé osobě mají potřebu hledat kontakt ostatní. A je mi to šumák :D

4 Barbora Barbora | Web | 13. června 2014 v 14:54 | Reagovat

Taky to znam, ale u me to bylo spis ze zvedavosti jak ty lidi po 10ti letech vypadaji a kam dal smeruje jejich zivot. Jenze s mym prisernym pamatovakem na jmena, jsem si je hledala pomoci pamatniku. :D

5 Marillee Marillee | E-mail | Web | 13. června 2014 v 15:04 | Reagovat

Já sice facebook nemám, ale tendenci připomínat si nějaké vzpomínky z minulosti skrze lidi ano. Akorát už nemám dobrou zkušenost, když je po těch letech zkontaktuju. Často se mi stalo, že se úplně změnili nebo jsme si neměli co říct. Ale řekla bych, že je vyhledáváme z jakési nostalgie... :-)

6 K. K. | Web | 13. června 2014 v 15:50 | Reagovat

Řekla bych, že všichni máme jednou za čas potřebu se do minulosti vracet. Ke vzpomínkám  hezkým i zlým... Vlastně asi úplně nechápu proč vlastně, zkrátka je to tak a je to jedna ze složek lidské přirozenosti... Pokud jde o facebook, na něm obvykle zjistím, že s většinou z těch lidí, které jsem už roky neviděla, toho mám dnes pramálo společného a konverzace rychle končí.

7 Edona Edona | Web | 13. června 2014 v 17:52 | Reagovat

Já osobně jsem ztratila téměř 90% kontaktů z mládí a docela mě to mrzí. Bohužel už si nemůžu u daných lidi vzpomenout ani na příjmení. A mrzí mě to. Ráda bych si s nimi pokecala, jak se mají a co dělají. :-) Teda mám jednu kamarádku z dětství na facebooku, je z druhé strany republiky, ale ani jsme si nenapsaly, takže nevím. :D Je to složité.

8 Lukáš Lukáš | Web | 13. června 2014 v 18:27 | Reagovat

Zdravím, to všechno nemusí být vždycky "černobílé". U někoho pohnutky prakticky nemusí být žádné, zkrátka si jen někdo vzpomněl. Nemusí v tom být nic vážného nebo zamilovaného či pomstychtivého (a tak dále). V některých případech se skutečně může jednat "jen" o pocit ve smyslu "ále co, zkusím, co mi řekne". Jo ? Takže asi tak...

9 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 13. června 2014 v 19:50 | Reagovat

Ač já sama obvykle lidi z minulosti na facebooku nevyhledávám, jsem naopak ráda, když se ozvou alespoň tímhle způsobem. I kdybychom si ani nenapsali, je přece fajn vědět, že tahle kamarádka teď uspěla v přijmačkách, téhle se povedlo splnit její sen...

A v tomhle ohledu mi vlastně nezáleží ani na tom, jak dlouho jsme se znali, jako spíš, nakolik jsem ty lidi tehdy měla ráda. I kamarádce, kterou jsem potkala "na živo" vlastně jen jednou, můžu přece držet palce a podporovat ji. :-) Takže jediní "přidávači", které nechápu (a nevítám) jsou ti, kterých jsem si sotva všimla už tehdy, kdy "jsme se znali", případně mě "znají" spíš z doslechu. :-)

10 Anidea Anidea | E-mail | Web | 13. června 2014 v 20:04 | Reagovat

Třeba má někdo pocit, že čím víc má přátel na FB, tím je lepší :-)

11 Kerria Kerria | Web | 13. června 2014 v 21:34 | Reagovat

Pokud tě kontaktují lidé, které jsi alespoň někdy trošku znala, tak je to ještě dobrý. Mě si chtějí přidávat do přátel lidé, které jsem nikdy v životě neviděla a to třebas jen proto, že zrovna teď randí s mým bratrancem nebo sestřenicí ;-)
Mě to občas přijde jakoby si dotyčný potřeboval zvýšit sebevědomí a tak sbírá "přátele" na FB. Jsou lidi, kteří si do přátel přidávají snad i náhodné kolemjdoucí. Vidím to v práci. Přijde nový zaměstanec a co udělá po návratu z první směny? Přidá si celou dílnu do přátel na FB. To vážně nechápu!

12 Míša Míša | E-mail | Web | 13. června 2014 v 21:37 | Reagovat

[1]: I já, pokud jsem je znala.

[2]: Já si třeba většinu lidí ze základní a střední školy vyházela, protože mě nebavily jejich věčné pařby apod. Bohužel si mě chtějí stále přidat zpět. Nepřidávám si je. Mám jen lidi z vysoké, ale ti mě zdraví všichni.

[3]: Pěkná teorie, myslím, že tak nějak to bude. Já fb používám jak kvůli škole, tak kvůli zájmům.

[4]: Nedávno jsem si prohlížela fotky ze základní školy a museli mi pomáhat spoluzaci.cz :))

[5]: Jojo, už to dávno nejsou lidé, co známe. Je to zajímavé :)

[6]: Taková pěkná podpora vzpomínek. Člověk si ujasní, že se mu to nezdálo :))

[7]: Myslím si, že kdybychom s nimi měli mít něco společného, ten kontakt najdeme.

[8]: Díky za názor.

[9]: Pěkně řečeno. Určitě je fajn podporovat i lidi, co tolik neznáme :)

[10]: To není ten případ.

13 Míša Míša | E-mail | Web | 13. června 2014 v 21:40 | Reagovat

[11]: Kdyby si je přidal až po nějakém čase. Se sestrou jsme byly na brigádě a tam jsme se na férovku dozvěděly, že nám na ty facebooky lidi koukají :)
Ale je hloupé si přidávat úplně cizí lidi.  Naštěstí to není už tak časté jako dříve.

14 aves passeri aves passeri | E-mail | Web | 14. června 2014 v 12:16 | Reagovat

Já takhle nedávno našla známého ze střední školy, se kterým jsem si pár let dopisovala a který před revolucí přijel do Čech (byl to Američan z emigrantské rodiny). PO revoluci jsme na sebe ztratili kontakt a už jsme si nepsali. A já byla zvědavá, co s ním je. České jméno v americké úpravě mělo na FB kupodivu spousta Američanů žijících v USA. Našla jsem ho nakonec přes internet, když jsem zadala jeho jméno a keyword "spisovatel". Toužil být totiž spisovatelem a také to tenkrát studoval. A pak se ukázalo, že tu knihu, kterou tenkrát toužil napsat, dokončil právě poté, co jsem ho znovu kontaktovala. Občas si na FB napíšem. Je to taková ta snaha vědět, jak se mají druzí, kteří nám kdysi zkřížili cestu :-)

15 Neriah Neriah | E-mail | Web | 18. června 2014 v 0:27 | Reagovat

Někdy mám touhu kontaktovat lidi, které už jsem několik let neviděla. Hlavně by mě zajímalo, jak se vede jednomu klukovi, byl v první třídě mou dětskou láskou :-) Ale o rok později se odstěhoval, a to zrovna v době, kdy já byla nemocná, a tak se se mnou ani nerozloučil. Už jsem ho pak nikdy neviděla. Občas si na něj vzpomenu, dokonce jsem ho našla i na facebooku, vzhledem k jeho dosti neobvyklému křestnímu jménu to nebyl problém... Ovšem vím, že mu nikdy nenapíšu. Prostě na to nemám odvahu a přijde mi to hloupé. co bych mu vlastně měla psát? Co když on na mě už dávno zapomněl? Mám strach i z toho, jak moc se změnil a že bych mohla být zklamaná :-) Takže já jsem schopná si přidávání všech možných méně blízkých přátel odpustit.
Vytrvalost některých fanatických přidávačů je ale až neuvěřitelná. Některé lidi jsem si z přátel už dávno odstranila, načež hned ten samý den mi opět poslali žádost o přidání. Po jejím odmítnutí zas. A přitom to byli lidi, se kterýma jsem si nevyměnila ani jednu zprávu, ani jeden komentář u statusu. Prostě nic. Asi fakt cchtějí mít v přátelích milion lidí bez ohledu na to, co jsou zač. Nechápu.

16 chloe. chloe. | Web | 19. června 2014 v 15:47 | Reagovat

Pěkný článek. :) Máš velmi čtivý styl psaní. :)
Touhu kontaktovat lidi z minulosti občas mívám.. Nemám ale dostatečné sebevědomí na to, abych se odhodlala dotyčnému napsat. Pokud ale vím, tak mě nikdo, koho jsem opravdu dlouho neviděla, zatím nekontaktoval. :)

17 Ms. Becky Ms. Becky | Web | 19. června 2014 v 16:40 | Reagovat

Já se též snažím kontaktovat lidi z minulosti, ale jen když je znám třeba dlouho a nevidíme se, protože se odstěhovali a podobně.
Teď u mě ale vévodí snaha najít svého otce, který odešel, když mi byl 1 rok (matka ho vykopla!) a už má zakázané se se mnou vídat. Kdyby to byl matčin zákaz, klidně ho porušuji (alespoň bych ho mohla lépe hledat.) jenže on je to soudní zákaz. Až mi bude 15, pustím se do hledání na vlastní pěst.
Zatím si o tom můžu nechat jen snít...

18 necroparanoia necroparanoia | E-mail | Web | 19. června 2014 v 18:22 | Reagovat

Mně teď začlo kontaktovat milion lidí ze školy, kam jsem chodila do třetí třídy, pak jsme se přestěhovali. Nechápu proč. Konverzace stejně byla na bodu mrazu, věty  typu "Jak se teď máš?" "Co škola?" "Jo, u mě taky dobrý" "TTJ" a pak nic. Tak proč? Mně samotnou by nenapadlo je vyhledávat, dávno jsem je vytěsnila z paměti.

19 K. K. | E-mail | Web | 19. června 2014 v 18:46 | Reagovat

Občas když mám volný večer a nemám co dělat, tak projíždím profily na FB právě těch kamarádů z minulosti. Dřív jsem jim sem tam i napsala, jak se mají, ale většinou jsme každý už byl někde jinde, takže jsme si neměli co říct a tím to skončilo. Teď už nikomu nepíšu, ale slídím pořád. Asi čistá zvědavost. :-D

20 K. K. | E-mail | Web | 19. června 2014 v 18:49 | Reagovat

[15]: Já bych mu normálně napsala být tebou. :-) Podle mě s tím nic nezkazíš - jen prostě že sis na něj vzpomněla a zajímalo by tě, jak se mu daří a tak. Buď se konverzace nějak rozvine a nebo ne a život půjde dál. A dokonce si myslím, že ho to potěší. :-)

21 Andy Andy | E-mail | Web | 19. června 2014 v 19:09 | Reagovat

článek se mi líbí hihi, přemýšlím, neni to třeba proto, že nechceme na ty lidi z minulosti zapomenout?
Přiznejme si, facebook je na jednu stranu skvělý způsob, jak si stále opakovat jméne a příjmení přátel a k tomu hned u jména vidět malej rámeček s obličejem :-D
i když fakt je, že s většinou takovýhle lidí v přátelích na fb je to po chvíli k ničemu.. vzpomínky fajn, ale taky přemýšlím, že si budu muset promzat "přátele"
aneb lidi co jsem viděla cca jednou v životě a v mých přátelích jsou jen jako duchové.. hmhm:)

22 Effy Warrien Effy Warrien | Web | 19. června 2014 v 20:26 | Reagovat

Zajímavá úvaha, na takové otázky neznám ani já odpověď. Ale možná že je to proto, že je někdy fajn si oživit vzpomínky tím způsobem, že vyhledáme lidi, s kterými tyto vzpomínky sdílíme... možná se tak malinko vrátíme do míst, kde jsme byli šťastní? Co já vím. Každopádně moc hezký článek.
Mě si jednou přidala do přátel moje dobrá kamarádka ze školky, která potom šla bohužel do jiné školy a mi jsme se tak úplně odloučili. Docela mě překvapilo, že si mě také tak dobře pamatuje, a že si mě vůbec přidala do přátel na fb. Přiznávám se, že i já po tomhle mám určitou touhu - ještě co se týká školky, tak jsem tam měla jednu kamarádku, která byla fakt skvělá, ale pamatuju si jen její křestní jméno a odstěhovala se nevím kam... škoda. Docela by mě zajímalo, jak se teď má, co dělá, jak teď vypadá, jak se změnila... lidská zvědavost, no. :)

23 Lillian Bann Lillian Bann | E-mail | Web | 20. června 2014 v 10:51 | Reagovat

Tak přesně to taky dělám, kontaktovala jsem po mnoha a mnoha letech svoji učitelku ze ZUŠky, která mě měla od nějakých 5 let po dobu čtyř let a já ji měla hrozně ráda - tak jsem po ní pátrala, zjistila, za koho se provdala a našla adresu a napsala jí dopis, odpověděla mi na maila, ale už si zase nějak moc nepíšem, to je pravda.. Je to prostě takové pěkné, hledám lidi spojené s něčím hezkým, s něčím, na co člověk rád vzpomíná. Třeba jsem se snažila najít kamarádku z dob ještě předškolních, ale bohužel se mi to nepovedlo, už je to moc dlouho a má velmi časté jméno. Ale kontaktovala jsem takto poměrně hodně lidí, měla u toho nesmírnou radost, že se mi ozvali a že jim to nevadilo, prostě jsem asi lidi, kteří nezakopávají minulost a zážitky a vzpomínky na ty, kteří nějak vstoupili do našeho života, pro nás stále něco znamenají, pro mě tedy určitě :)

24 Rony Rony | Web | 20. června 2014 v 12:01 | Reagovat

asi to bude zvědavost, z vlastní zkušenosti vím, mám ty samé tendence :)

25 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 20. června 2014 v 12:17 | Reagovat

Taky mám zkušenosti s tím, že si mě přidávají lidi z minulosti. Ale úplně ne tak, jak jsi psala ty. Spíš že jsem někoho jednou viděla na nějaké akci, dala mu/jí své číslo nebo jméno na Facebook a on/a si mě přidal/a. Takže se vždycky divím a ptám se, jestli se známe a že si vzpomněli. Je to ale fajn, když si naprosto někdo cizí vzpomene a přidá si tě a chce si s tebou psát. Jenže poslední dobou se mi stává, že si mě přidají nějací cizinci, ale pak se ani neozvou, proč si mě chtěli přidat nebo něco podobného. Pokud si chci já někoho přidat, tak je to někdo, koho jsem někdy znala, někdo ze školy nebo někdo známí který neměl Facebook a teď ho má.

26 Tlapka Tlapka | E-mail | Web | 22. června 2014 v 17:53 | Reagovat

Z minulosti... řeklabych, že ze zvědavosti, z nudy nebo melancholie a taky z důvodu, že kontakty a známosti se vždycky hodí. Přiznám se ale, že u mě moc nepochodí - mám na FB 50 přátel, z toho je asi 20 mých spolužáků z gymplu, 20 teď z výšky (žádost mi jich poslalo tak 2x tolik, ale neumím si je spojit s lidmi z přednášek - je nás v ročníku tak 120) a k tomu pár přátel mimo školu, z práce, z rodiny. A stačí mi to až na půdu. :-) Na druhou stranu, obnovovat stará přátelství může být fajn, třeba se zase rozvinou. Jen nevím, jaká je pravděpodobnost...

27 pidalin pidalin | E-mail | 14. září 2015 v 16:37 | Reagovat

Nemam rád lidi co zapomínaj na starý kámoše a dělaj po letech že je neznaj.
Pamatuju si většinu lidí který jsem znal od ňákejch 8 let až po současnost. Samozřejmě mam na mysli děcka se kterejma jsme lítali venku a něco jsem fakt prožili, ne lidi který jsem někde zahlídnul na pískovišti.  
Proto mě vždycky dost naštve, když si přidam někoho s kym jsem fakt něco zažil, třeba ve 12, 13 letech a on se uplně změnil a je zněj třeba smažka a nemam si s nim nic říct. To je podle mě ta nejsmutnější věc na Facebooku.

A je to opravdu asi ta nostalgie proč si lidi přidávaj lidi co viděli naposled někdy v 10 letech, je to taky zvědavost co se s nima stalo za ty roky a hlavně protože chci vědět že si je pamatuju a že si vážim toho co jsme jako děcka spolu zažili.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama