Ze psa miminkem

17. listopadu 2014 v 14:55 |  Deník a postřehy ze života
Nejsem si jistá, zda doma máme psa, nebo miminko. To čtyřnohé stvoření, které s námi bydlí, se jmenuje Amanda. Je to desetiletý labrador. Prošli jsme si s ním celý jeho život. Jako většina štěňat, byla zlobivý hajzlík. Sem tam sežrala sedlo na kole, cigerety, helmu, nebo mobil. Jak stárla, uklidňovala se. Asi v osmi ale už byla úplně slepá. Má šedý zákal. Od té doby jsou s ní těžší procházky, ale svým způsobem o dost větší sranda. Teda, je to možná hnusné, ale kdybyste pár hodin pozorovali, jak se někde motá, začnete se jí smát taky. Velkou šlupku si dala jen párkrát a docela si zvykla, že nevidí. Protože se jí zrak ztrácel postupně, nepřestala ani chodit po schodech. Naše jsou docela vysoké a většinu života se jich bála. Je ale asi dost přešlechtěná. Už od štěněte má alergii na kde co. Bílkoviny ze zvířat (nemůže skoro žádné maso, mlíko), obiloviny apod. Jsou to věčné záněty uší a vyrážky, protože v pravidelných intervalech žere žrádlo babiččiným kočkám.

Před pár měsíci přestala jíst. Pomalu jsme uvažovali, že má na kahánku a litovali jí. Nakonec jsme ale zjistili, že je to jejím žrádlem. Má hypoalergení, takže mamka hledala dlouho nějaké jiné, které by mohla. Jak jezdím domů, sledovala jsem její změny jen po kusech. Jednou jsem přijela už ve čtvrtek, večer jsem si ji hladila. Když jsem ji viděla v pátek, celý den se nezvedla z pelechu. Tak jsem jí domlouvala, že je čím dál línější. Když ale měla dostat ve čtyři večeři, divně pajdala a bruslila. Večer ale už nevstala. Povedlo se jí to s naší pomocí za několik desítek minut. Podlomily se jí packy a rozvalila se uprostřed místnosti s tragickým výrazem. Ten jsme mimochodem měli všichni. Zatímco pes se nehýbal, mamka se snažila vysvětlit sestře, že když se bude trápit, musíme psa utratit. Sestra brečela a snažila se zjistit, co je se psem špatně. Zablokovanou páteř už jednou měla, takže jsme doufali, že je to jen to. Mezitím se nám ale zdálo podezřelé všechno, včetně boulí na nohách, o kterých z nás nikdo nevěděl.

Donutili jsme jí ale aspoň trochu pohybu. Dobruslit si pro jídlo a vodu, jít jednou za den po schodech nahoru a dolu, aspoň jednou se jít vyčůrat. V neděli, když šla spát, nám ale neuteklo, že je všude po místnostech krev. Po podrobném zkoumání jsme zjistili, že má na pacce bolák, který si rozkousala. O nějakou dobu později jsme zjistili, že ty packy si rozkousala tři. Pak má chodit. Vyvinuli jsme teorii o její labilní psychice a snažili se jí hlídat, aby se nežrala. Nakonec jsme museli koupit i náhubek. Trochu se to lepšilo, docela i chodila, ale nakonec jsme museli k veterinářce (u nás je to s nimi docela komplikované, proto jsme vyčkávali). Vožraného psa se docela lekla. Má totiž od koček ne jen jídlo, ale i blechy. K tomu alergii na nové jídlo. Dostala injekci proti bolesti, prášek na blechy, antibiotika a koupeme ji.

Teď je to takové zlatíčko. Ráno se nažere, vykoupeme ji, zabalíme do ručníku a uložíme na místo k topení. Tam si už viditelně spokojeněji leží. Někdy odpoledne jde na průzkum domu. Půl hodiny slyším rány - židle, stůl, lavice, jedna zeď, dveře od balkona, akvárko, zábradlí, lednice, mrazák, skříně ... občas několikrát dokola. Jak narazí do mých dveří, musím ji k sobě. Chvíli se snaží nenápadně vlézt do mé postele, ale nakonec se rozvalí někde na mých učebnicích na zemi. Za pár hodin se zase přemístí do pelechu, sní žrádlo a spokojeně spí. Když jde spát moje sestra, vezme ji s sebou dolů. Pes seběhne schody, jde do svého pokoje, vleze do své postele a až ráno, když sestra vstane, vyleze taky. Zatímco sestra spí ve vedlejším pokoji, my občas ještě večer seběhneme schody, otevřeme dveře k psovi a šeptáme si, jak krásně spinká. Pak mi tvrďte, že je to pes, a ne miminko.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Máte rádi přírodu?

Ano
Ne

Komentáře

1 Lukáš Lukáš | Web | 17. listopadu 2014 v 18:22 | Reagovat

jo jo taky jsem míval doma retrívra (tedy Zlatýho retrívra) ale ona ta dvě plemena jsou téměř stejná (až na drobnosti) a taky vím jakej to byl hajzlík (a to ještě i když dosáhl roku, pořád to byl hajzlík) :D

2 Míša Míša | Web | 17. listopadu 2014 v 18:25 | Reagovat

[1]: Kdyby v roce .. v pěti ještě.

3 Lukáš Lukáš | Web | 17. listopadu 2014 v 18:45 | Reagovat

[2]: no jo no - mně však veterinář říkal, že ten zlatej retrívr bude divokej asi tak do třech let (holt jsem si už tehdy měl koupit kočku - tak ji mám od roku 2014 - čili asi tak půl roku a jsem rozhodně spokojenější - je to extrémně hodná kočka - mám ji i na Youtube)

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 20. listopadu 2014 v 21:33 | Reagovat

Tak to je roztomilé :)

... Což mi připomnělo, že bych měla jít k veterináři s mým králíkem :D

5 Lukáš Lukáš | Web | 21. listopadu 2014 v 16:45 | Reagovat

[4]: králíka jsem jednu dobu kdysi chtěl, ale když jsem si uvědomil, že kočka či pes je už na první pohled svými reakcemi inteligentnější, přistoupil jsem proto ke koupi mého nejoblíbenějšího zvířete - kočce (konkrétně perská činčila) Terezce :) Hodná a inteligentní :)

6 Míša Míša | E-mail | Web | 23. listopadu 2014 v 13:01 | Reagovat

[3]: A co jsi udělal se psem?

7 mengano mengano | E-mail | Web | 5. prosince 2014 v 7:07 | Reagovat

Dceřin jedenáctiletý labrador vidí jako ostříž, ovšem je hluchý jako pařez. Což bývá někdy také docela legrační. Že bouchnou vchodové dveře a mohl by se obtěžovat trochu zahlídat, to ho ani nehne. Když klapnou dveře od ledničky, je v pozoru. Zvláštní typ hluchoty :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama