Realita je mrcha

20. prosince 2014 v 17:51 |  Deník a postřehy ze života
Stála jsem ve dveřích a nedokázala se vzpamatovat. Držela jsem je a čekala. Za chvíli nesli kolem to malé tělíčko. Viděla jsem prázdné oči, které jí zavřeli až o něco déle. Taky krev. Krev, se kterou jsem nepočítala a neměla tam být. Ten den jsem po dlouhé době zažívala hodně silné pocity a vzpomněla si na to, co je to opravdový smutek, přesto, že jsem se s ním setkávala už několik dní. Tentokrát už s ním v kontrastu nebyla naděje. Přesto, že jsem v té době měla shlédnutá válečná instruktážní videa, fotky z pitev a filmy z jatek, nic mě nemohlo připravit na to, jaké to bude, když kolem mě ponesou první mrtvé tělíčko. Když jsem pak stála nad hrobem, udělalo se mi slabo asi jako nikdy v životě. Byla jsem na pohřbech dvou mých dědů, ale nikdy mi nebylo tak špatně, když jsem koukala dolů. Jako by měla být živá. Sedla jsem si na lavičku o kousek dál a už jsem ani nevěděla, jak mám brečet. Všechno bylo tak silné a zvláštní. Nikdy jsem nevěděla, že něco takového budu cítit. Bolelo to tak moc, jako nikdy nic.

Tohle je něco, o čem nemůžu s nikým mluvit. Nikdo to nechce slyšet a i kdyby chtěl, nedokážu to vyslovit. Přitom cítím, že to někomu říct musím, abych to ze sebe konečně dostala a mohla jít dál.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Aktuální články

Reklama