Roky mě mlátili

7. února 2015 v 8:58 |  Deník a postřehy ze života
Byla jsem malé dítě. Vlastně jsem malá do teď. (S mými 154 cm mám kamarádku, která trvá na tom, že mě seznámí s mojí sestřenicí, která nevěří, že tak malí lidé existují. Nechápu.) Od čtyř let nosím brýle. Při výchově moji rodiče podceňovali věci, jako pochvalu. Tak jsem byla lehce labilní a ubrečená. Víte jak: "Jakto, že nemáš jedničku z hvězdičkou a máš jen jedničku?" Takže jsem při každé dvojce brečela ... skoro celou základku a sem tam i na střední. To už kvůli trojkám, ale furt. Jen pro jistotu: Nikdy jsem kvůli breku nedostávala lepší známky, i když si to všichni mysleli. Spíš horší - aby si ostatní nemysleli, že je mi nadržováno. A když se mi někdy náhodou něco povedlo, nikdo si nemyslel, že je to díky mému úsilí.

Malá, brýlatá, ubrečená. Dokonalý cíl nějaké té pěkné šikany. A tak si mě vyhlídla jedna spolužačka se svým bratrem. Z dětského domova. Tmavší pleti. A roky mě mlátili. Bylo to, protože já prý proti nim něco mám. Dost dobře si vybavuju, že jsem nemohla pochopit, proč bych proti nim něco měla, protože jsem to, že vyrůstali v dětském domově, neviděla jako dostatečný důvod pro to, aby mi přišli jiní, abych proti nim něco měla. Vůbec, ale ani trochu jsem nejprve nemohla pochopit, co je to ta jiná barva pleti. Nevšimla jsem si toho, nebrala to za důležité, nebo co já vím, každopádně mě nic takového vůbec nemohlo napadnout. Nějaká barva pleti. Došlo mi to po docela dlouhé době.

Jeden den si vybavuju docela dobře. Stála jsem někde u nástěnek, kde se do mě pustili. Mlátili mě. V tu chvíli otevřela dveře zástupkyně ředitele, a když je viděla mě mlátit, zase je začala zavírat. Vyrazili mi zrovna dech. To bylo poprvé a zatím naposledy, co jsem ho měla vyražený. Začala jsem bez dechu na zástupkyni sípat, že nemůžu dýchat. Odpověď byla: "Nemáš se s nimi prát." Zabouchnutí dveří a hlasitý smích sourozenců.

A tak jsem dospívala. Do světa, kde jediní s tmavší pletí, které jsem potakala, mě mlátili. Dlouho jsem se toho nemohla zbavit. Je to osobní zkušenost, která za vámi vlaje a ať chcete nebo ne, je tam, vy podle ní posuzujete a protože nemáte z čeho jiného osobního posuzovat, stane se to podivnou součástí vaší osobnosti. Nic jsem proti nim neměla, ale mlátili mě, protože tvrdili, že mám něco proti tomu, jak jsou jiní. Můj život byl nakonec ovlivněn tak, že bych proti nim něco mít měla.

Až někdy pře pár lety, cca před svým dvacátým rokem jsem pochopila, že tohle byli dva lidi a tak jak bych mohla posuzovat z jejich chování Romy, mohla bych tak posuzovat muže, ženy, sourozence, lidi. Byli to jen dva lidi, kteří se mihli mým životem a zase odešli. Dva lidi, kteří jsou dvě samostatné jednotky ve vesmíru, které jsou jen jimi samými. Lidé, kteří mě neměli bezdůvodně rádi. Já přeci ale taková nebudu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 rius-rine rius-rine | Web | 7. února 2015 v 9:34 | Reagovat

Nenech se jimi ovlivnit, nikdy. Byli to dva slaboši, co si museli vybíjet svoji bezmocnost na někom menším. (nechci říct slabším) :)

2 Renyu Renyu | E-mail | Web | 7. února 2015 v 10:46 | Reagovat

Lidé co odsoudí druhé by se dali rozdělit na dvě skupiny. Ti první to dělají pro pobavení, pro zlepšení sebevědomí nebo za strachukvůli odlišnosti. Ti druzí to dělají kvůli tomu že jim bylo ubližováno, a jsou přesvědčeni, že takoví budou i ostatní.
Těm druhým by se  to zezlívat moc nemělo, protože za to moc nemůžou, když je tolik let týrali.
A právě těm, kteří si uvědomí, že těch "tyranů" bylo jen pár a zbytek jimi být nemusí patří obdiv.

3 Nicolette Havlová Nicolette Havlová | E-mail | 7. února 2015 v 10:59 | Reagovat

To je teda mazec, obdivuji te, uz jen za to, ze je dokazes brat samostatne a ne jako celek, to bych asi nezvladla :-?

4 Vikomt Vikomt | E-mail | Web | 7. února 2015 v 11:21 | Reagovat

Opravdu profesionální přístup ze strany zaměstnanců té instituce - školou bych to neoznačil.

5 Soňa K. Photography Soňa K. Photography | Web | 7. února 2015 v 11:26 | Reagovat

Jsi fakt silná! Já bych tohle asi nedala, jelikož vím, že když jsem byla taky šikanovaná, ale spíše po psychické stránce, tak vím, jak jsem na tom byla blbě, natož když by mě týrali ještě fyzicky. Budu ti držet palce do dalších let, aby jsi konečně měla lepší život plný radosti a konečně bez trablů. ;)

6 arzenal arzenal | Web | 7. února 2015 v 13:17 | Reagovat

Panebože, to je hrozný. Tu zástupkyni bych nejradši žalovala nebo něco, protože tihle lidé nemají NIC co dělat ve výchovným institutu. Hrozně smutný. A i to, co se ti dělo. Zkoušela jsi to někomu říct? I když chápu, že když zástupkyně byla taková a rodiče taky, asi to moc nešlo. Pff..

7 Marillee Marillee | E-mail | Web | 7. února 2015 v 14:15 | Reagovat

Poslední věta je vážně rozumná. Nenech se nikým zlomit, věř tomu, čemu jsi věřila doteď. Zástupkyni jsem fakt nepochopila, ale takový lidi prostě a bohužel existujou. :-?

8 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 7. února 2015 v 16:42 | Reagovat

S takovými věcmi se nesmí otálet a rovnou je hlásit policii jako nebezpečnou šikanu. Beze srandy ! Zrovna dnes jsem naspal obdobný článek i s konkrétním způsobem řešení... mně třeba osobně také kdysi šikanovali a nejen na internetu, takže mám jistou představu též :)

9 chantalumbrella chantalumbrella | 7. února 2015 v 17:11 | Reagovat

Tak já zažít takovou to šikanu tak nevím...asi bych tu už dneska nebyla se svojí přecitlivělou povahou. Vím, o čem mluvíš, jak tě špatné zkušenosti dokáží ovlivnit. Zažila jsem si takovou menší ignoraci, šíření pomluv, plno nenávistných pohledů... kámoška říká, že jsem zažila šikanu, já tvrdím, že ne... prostě jsme si s těmi lidmi nesedli... ale to je jiný příběh. Chci tím říci, že od té doby mám problém někoho brát jako dobrého kamaráda... prostě všechny  beru jako známé... stejně tak, trpím paranoiou ohledně hloučků šeptání apod..

Každopádně tě obdivuji za to, jak to zvládáš ;)

10 Dreamer Dreamer | Web | 7. února 2015 v 19:45 | Reagovat

noo, nedokážu si představit se ocitnout v této situaci.. těžko říct, jak by se jednotlivý člověk zachoval.. každopádně řešení je vždycky.. :)

11 Any Any | E-mail | Web | 8. února 2015 v 15:38 | Reagovat

Skvělý článek! Jsi statečná... ;-) Kéž by více lidí dokázalo mít podobný přístup.

12 Míša Míša | E-mail | Web | 8. února 2015 v 19:36 | Reagovat

Díky všem za positivní komentáře.

[6]: Protože si ode mě také "půjčovali" peníze, párkrát pro ně jela mamka do dětského domova. Pak jí ale bylo řečeno, že jim je nemám dávat. Víc jsem asi s nikým neřešila.

[9]: I pomluvy dokážou být šikana. Tu paranoiu mám taky, ale to je sníženým sebevědomím. Hodně síly!

13 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 9. února 2015 v 19:57 | Reagovat

Já se nikdy obětí šikany nestala, ale vždy jsem stála v pozici kamarádky oběti. Takže jsem vždy bránila. Přiznám se, že se mi to někdy nedařilo, ale měla jsem za sebou i úspěšné zásahy. Můj první snad byl ve třech letech, kdy jsem shodila z lavičky holčičku, která se posmívala mojí kamarádce s vadou řeči. Nikomu se ale nic závažného nestalo :D

14 Kenz Kenz | Web | 10. února 2015 v 16:08 | Reagovat

Nechápu, jak ti ta zástupkyně mohla říct něco takového ;)

15 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 11. února 2015 v 13:20 | Reagovat

[14]: no to je přesně ten případ, který by měl neodkladně být hlášen Policii ČR (a samozřejmě zapnout diktafon na mobilu jako usvědčující materiál - popřípadě s koupit miniaturní kamerku - přibližně za tisíc korun, která slouží jako audiovisuzální svědek také)

16 Míša Míša | E-mail | Web | 11. února 2015 v 15:41 | Reagovat

[15]: Nejsem si přesně jistá, kolik si myslíš, že mi je. Když jsem byla na prvním stupni základní školy, mobil jsem ještě neměla a moje kapesné činilo nějakých 20 kč na týden.

17 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 14. února 2015 v 17:01 | Reagovat

[16]: ano já vím kolik ti je - mluvil jsem obecně

18 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 14. února 2015 v 17:02 | Reagovat

[16]: ale i přesto sis mohla stěžovat doma či řediteli nebo přímo na Policii ČR - čili možnosti (BEZPLATNÉ) byly i tehdy

19 Charlotte Charlotte | Web | 22. února 2015 v 12:26 | Reagovat

to je hrozný, jací lidi existují.
buď silná...:)

20 Verča Verča | E-mail | Web | 4. dubna 2015 v 14:59 | Reagovat

Kolik strachu a bolesti jsou někteří z nás schopni pobrat, nasát a předávat jej dál...
Já byla obětí pro mnohé zřejmě velmi nenápadné psychické šikany, ale to nejsmutnější je, že nejvíce jsem šikanovala já... a víš koho? Ano, samu sebe.
Malé dítě se velmi snadno přízpůsobí tomu, jakým ho chce mít jeho okolí... a zapomene na své vlastní potřeby.
Tak už nikdy nezapomeňme!
Měj se krásně.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama