Komplikovanost hledání partnera

4. července 2016 v 10:59 |  Deník a postřehy ze života
Podobný článek už jsem sem kdysi psala. Myšlenky a pocity se ale vrací, aktualizují, a já je stále potřebuji formulovat.

Včera jsem na jedné rodinné události tancovala s nějakým vzdáleným příbuzným. Přirozeně mi to nešlo. Tancování nesnáším. Netuším, proč bych to měla dělat. Taneční jsem protrpěla. Moje kamarádka si tenkrát prosadila lekce v jiném městě, kde jsme nikoho neznaly. Nejsem sebevědomá, nosím brýle, jsem menší. Žádná hvězda. A tak se o mně tanečníci taky nepoprali. Většinou jsem končila s jedním, který se mi nelíbil. Jeho táta mě ve volných chvílích jen a pouze poučoval. K tanci jsem tak lásku nenalezla ani tam.

Na rodinných událostech se ale občas tancuje a někteří jsou neodbytní, tak jsem jít musela. Bylo mi řečeno, že tancovat bych se měla naučit ... vždyť už mi je kolik? ... 23 ... to už budu brzy potřebovat, vždyť se budu vdávat.

Pak jsou tu zase všechny ty smíšené pocity ohledně chlapů, vztahů, lásky. Bylo mi už mnohokrát řečeno, že jednou poznám lásku. Do někoho se zamiluju a všechny moje obavy ohledně vztahu budou pryč. Tak se ptám, kdy?

Pořád je to stejné. Naprosto stejné pokusy s muži. Časem to člověka přestane bavit. Obzvlášť, když pokusy přesáhnou dvacítku a neustále se to zhoršuje. Pořád dokola lidé, se kterými nemám nic společného.

Teď jsem říkala kamarádce, že vlastně nikoho nechci. Prý to jen říkám, protože nikoho nemám. Jenže, proč bych v budoucnu někoho chtěla mít?

Všechny ty pokusy jsou stejně proto, že se snažím přiblížit tomu, co je normální. To je mít partnera, třeba jednou rodinu. Lidi si nepřipouští, že k tomu někdo nesměřuje, že k tomu třeba nemá předpoklady.

U mě vztah jako takový selhává ve více bodech.

První je samozřejmě výběr partnera. Bylo mi řečeno, že nemohu hledat toho samého člověka, jako jsem já. Možná mám vysoké nároky, ale mít tři body, přes které se nepřenesete, přece není tragédie. Pořád dávám přednost tomu být sama, než se v těchto bodech trápit.

Taky jde o to, že mám na vztah jiné nároky. Většinou si mě po prvním rande každý přivlastní. Už i bez toho bych se vztahem měla obavy o svůj prostor, o svůj čas.

V této době to moji blízcí chápou. Shodnou se na tom, že se školou a dvěma brigádami čas nemám. Jenže já nevím, jak jsem schopná čas obětovat i jinak. Nechci trávit celé dny s jedním člověkem. Nechci mít ani povinnost se s někým často vídat, někomu často psát. Chci mít možnost prospat sobotu a nikomu to nevysvětlovat. Čas od času si řeknu, že to zkusím, s někým vztah začít, že to půjde. Pak mě ale nějakou dobu trápí esemesky na dobrou noc, na které se mi nechce odepisovat. Už i tohle je pro mě závazek a povinnost, kterou nechci mít.

Zkuste si tohle vysvětlit rodině, když se vás na oslavách ptají, proč nikoho nemáte. Vysvětlit babičce, která se vás při každém opuštění baráku ptá, zda jdete na rande, a je schopná vás několikrát týdně vyslýchat. Zkuste to vysvětlit kamarádům, když se většina vdala, jiní jsou zasnoubení, někteří mají děti, a kdo ne, má aspoň dlouhodobý vztah.

Kdybych našla partnera, který by pochopil už tohle, selhává moje schopnost mít vztah na dalších věcech. Třeba to, že netoužím po dotecích od lidí. Ať jsou známí, nebo neznámí, prostě po nich netoužím. Nechci nikoho objímat, být objímaná. Netoužím nikoho chytit za ruku, ani mi není příjemná představa, že se k někomu přitulím.

Nakonec bych se měla ptát, zda tu nějaký důvod, proč partnera a vztah hledat. Ve vztahu s někým bych byla očividně nešťastná.


Takže ne, nepotřebuju se učit tancovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 iva-kapciarova iva-kapciarova | 13. července 2016 v 9:27 | Reagovat

Moc dobře si pamatuju, jak maminka mé kamarádky každý telefonát končila otázkou:"A Petro,máš už někoho? A Iva?"Někdy jsme se tím bavily, jindy nás to dost otravovalo. Bydlely jsme spolu v podnájmu, tři až čtyři holky a nikoho jsme neměly,  bylo nám ještě o pár let víc než tobě. Rodina o tebe má starost, chce,abys byla šťastná. Když budou tví blízcí vědět, že jsi spokojená tak, jak jsi, zvyknou si. Je to tvůj život. Myslím, že není dobré nutit se do něčeho, co nechceš jen proto, že je to společenská norma.

2 Lyra Lyra | E-mail | Web | 21. července 2016 v 20:57 | Reagovat

Jako kdybych tento článek napsala já. Shodujeme se v tolika bodech, až je to děsivé. Ráda bych pronesla něco velmi povzbudivého a moudrého, ale bohužel mě nenapadá nic jiného, než že s věkem to bude horší a horší. Čím je člověk starší, tím víc se od něj očekává, že si někoho najde a založí rodinu (obzvlášť pokud jsi žena). Je mi 24 a už se na mě někteří lidé začínají dívat divně, protože nikoho nemám... A nedokážou pochopit, že mám jiné priority. Takže co se tímto strašně komplikovaným a pravděpodobně nesrozumitelným komentářem snažím říct, je to, že v tom rozhodně nejsi sama. :-)

3 Lukáš Přibyl Lukáš Přibyl | Web | 8. října 2016 v 15:40 | Reagovat

[1]: ta poslední věta se mi zalíbila nejvíce

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama