Začít řešit problémy

3. prosince 2016 v 20:45 |  Deník a postřehy ze života
Jednou musel přijít ten zlom, kdy jsem si uvědomila, že moje osobní podivnosti nejsou už dávno jen podivnostmi, ale že jsou to už vážné problémy. Dlouho to se mnou bylo jako na houpačce. Lepší a horší období. Nakonec ty horší období ale stály za to. Teď už vím, že ani ty dobré období ve skutečnosti nebyly dobré.

Nevím, co mě trklo jako první. Tohle jaro bylo ale zlé. Nashromáždily se mi všechny problémy, co jsem měla do té doby vždy jen chvíli. Přišly najednou.

Spoustu času jsem prospala, nedokázala jsem se udržet na nohou delší dobu, než dvě hodiny. Přitom stál ten spánek za nic. Nic se mi nechtělo dělat. Jako už dříve, ani si hledat blbé seriály. Nezvedala jsem telefony, neodepisovala na maily. Včetně těch pracovních. Bála jsem se silnic a kolejí. Když jsem se už odhodlala něco učit do školy, šlo to špatně. Co jsem se naučila, jsem ale stejně stresem zapomněla. Dojít do školy se pro mě stal skoro neřešitelný problém. Omdlévala jsem na chodbách, brečela, zvracela. S kamarády jsem se postupně pro jistotu opět přestala vídat.

Snažila jsem se sama sebe zachránit tím, že vyběhnu z rutiny a našla si další brigádu, mimo svůj obor. Začala jsem tak řešit jiné problémy s lidmi, které jsem léta neviděla. Bylo to trochu jako vstát z mrtvých, ale asi ne dostatečně. U jedné zkoušky ve škole jsem pak dostala od učitele konkrétní doporučení na psychologa. Ono se ale doporučuje psycholog někomu, kdo si k němu nedokáže zavolat. Shodou okolností jsem šla pár dní po té řešit opět moji únavu. Pro podezření na depresi mi byla doporučena psychiatrie.

Lékařka mi přesně řekla adresu. Došla jsem domů, sedla si k pc a hledala telefon. Třeba budu mít někdy lepší chvíli a zavolám si tam. Jenže telefon jsem nenašla. Tak jsem se sebrala, a protože to bylo jen dvacet minut pěšky, došla jsem tam. Malá vilka, v příjemném prostředí. Jenže aby se člověk dostal dovnitř a podíval se třeba na ordinační hodiny, nebo číslo, musí se zazvonit. Sebrala jsem všechno odhodlání světa a už jsem stála v čekárně, kam se za chvíli otevřely dveře z ordinace. Hned ten den jsem začala brát léky. Sice se nepotvrdilo prvotní podezření, ale i skutečná diagnóza na léky stačila.

Hlavní od té doby je docílit pomocí nich toho, abych zvládla dokončit školu.

Myslím, že jít tam bylo jedno z nejlepších mých rozhodnutí. Sice mi léky pomohou krátkodobě a pak vše musím vyřešit ještě u psychologa, ale pomocí nich se vracím do normálního života. Těžko říct, kdy jsem měla naposledy koníčky. V létě jsem teda úspěšně zahrádkařila a dokonce jsem byla několikrát na kolečkových bruslích. Spánek se mi zlepšil. Nemusím být taky celé dny jen zavřená v pokoji. Když někdo přijde domů, začnu se s ním bavit. A taky s lidmi na autobusových a tramvajových zastávkách.
Co se týče brigády, začala jsem se tam cítit jako ryba ve vodě a chci se této oblasti věnovat více. Někdy si skoro přijdu, že jsem normální průměrný člověk. S kamarády a koníčky.

Nevím, jaká bude moje budoucnost. Školu zvládám i tak dost těžce. Snažím se hlavně o to, abych tam příště nezkolabovala. Na rozdíl ale od předchozího roku si věřím. Mám kolem sebe lidi, co mě podporují, lidi, které mám ráda. Taky tu mám lidi, které mají aspoň z části podobné problémy, i s nimi se navzájem podporujeme. My všichni to zvládneme, teď už to vím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lukas Lukas | Web | 4. prosince 2016 v 19:25 | Reagovat

zdravím... jak to tak pozoruji, tak na blog.cz je stále více autorů mající vnitřní problémy - což je ale smutné :-|

hlavní ale je - že se našlo konstruktivní řešení - paráda, přijdu zas :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama